Bylo už po půlnoci, když jsem přišel domů. Zavřel jsem dveře, postoupil jsem dál do předsíně a pověsil studený kabát na zeď. Otočil jsem se, že půjdu dál do domu, ale něco mě zamrazilo, a tak jsem se vrátil ke vchodu a zamknul dveře.

Pootevřel jsem dveře do ložnice, ale nikdo tam nebyl. Místnost byla prázdná, a i když z ní sálalo teplo, působila chladně. Jako by se stalo něco zlého. Hlavou mi probleskla myšlenka, že by snad– ne, to ne. Dveře jsem potichu zavřel a došel jsem až do obýváku na druhé straně domu.

“Julie!” skoro jsem vykřikl radostí.

Seděla tam na pohovce, nohy měla na stole a dívala se na televizi s mísou popcornu. Podívala se na mě tím svým každodenním pohledem, ale když si všimla mého výrazu, úsměv z tváře se jí vytratil.

“Co se stalo? Povídej.” zeptala se skoro automaticky. Zvedla se z pohovky, objala mě a posadila mě na gauč vedle sebe. Vypnula televizi, opřela se mi o rameno a věnovala mi svojí pozornost.

“Mám strach, lásko. Bojím se, že umřu.” řekl jsem jí po chvíli. Julie dál nehnutě seděla, tak jsem pokračoval. “Zdržel jsem se dnes v práci, museli jsme podepisovat plno papírů, však víš, kvůli té uzávěrce, jak jsem ti říkal. No a potom, když jsem šel domů…”

zarazil jsem se. Bylo těžké o tom mluvit. Ale pořád jsem na to musel myslet…

oOo

Vracel jsem se domů z práce přes park, protože poslední autobus odjel už dávno a kratší cesty nebylo. Nikdy jsem nemyslel, že by park mohl být v kteroukoliv hodinu nějak nebezpečný a on vlastně ani není. Lidé co tu žijí jsou vesměs vývojáři, nebo vizionáři. Jistě je tu plno rivalů, ale nikdo tu není takový, že by zabíjel. Alespoň jsem si to myslel.

Skrz park teče řeka. Protéká vlastně celým městem a na severu se roztéká do dvou.

Došel jsem až k nábřeží - dlouhému vybetonovanému břehu s plotem a lavičkami. Seděl tam muž. Mezi námi stála lampa a svítila mi do očí, takže jsem viděl jen slabou siluetu, dokud jsem nepřišel blíž.

“Pěkný večer, pane.” řekl. “Podívejte se na tu hladinu.” Postavil se a došel k zábradlí. Narovnal záda, vzpřímil bradu a dál povídal. “Je tak neklidná. Všechna příroda, zvířata i lidé šli spát, všichni odpočívají. Jen ta hladina… Je tak neklidná.”

Zastavil jsem na chvíli a zadíval se do dáli, tam, kde hladina splývala s obzorem.

“Vskutku,” povídám.
“Víte,” otočil se na mě, “udělal jsem něco špatného. A už není cesty zpět. Dlouho jsem o tom přemýšlel. Už od začátku, ale takhle to skončit musí. Nejde to jinak.”

Trochu jsem se vyděsil. Ten člověk, něco se stalo a teď mi to říká. Ale proč? Nikdy jsem ho neviděl. Neznám ho. Ani on mě. “Co se stalo?” Zeptal jsem se, skoro bez zájmu.

“Odpusťte mi to. Prosím. Byl jsem si vědom následků, a i přesto jsem to udělal. Teď toho lituji. Už to nejde napravit. A teď to musí skončit.” povídal a pomalu se v jeho obličeji objevoval strach.

Ještě chvíli jsme tam stáli a já se snažil zjistit, co vlastně udělal, ale on se pořád jen omlouval. V jeho tváři byl strach, který se snažil skrýt za svojí hrdostí. Nemohl si připustit, že by měl strach. Byla v něm lítost, soucit, sebepohrdání, vyčítal si vše, co udělal, ale strach ani náznakem nezmínil.

“Jsem rád, že tu jste. Nejsem v tom sám. I když vás neznám. Děkuji, že tu jste. Doufám, že jednou, až na mém místě budete stát vy, že tu někdo bude pro vás, tak jako vy tu jste pro mě.” řekl nakonec a potom už jen tiše stál a díval se před sebe.

Jen krátkou chvíli na to jsem uslyšel kroky. Byl tam někdo třetí. Rozhlédnul jsem se, ale nikoho jsem neviděl. Sotva jsem dohlédnul na lavičky. Ale určitě tam byl někdo třetí.

I muž u zábradlí něco vycítil. “Dobrý večer.” řekl.

Z hloubi parku byly slyšet kroky, pomalé a stále zřetelnější. “Dobrý večer.” ozval se hlas ze tmy. “On je tu s vámi?”

“Ano.” odpověděl mu muž u zábradlí. “Pozorujeme společně hladinu, jak je neklidná a rozbouřená.”

“Mrzí mě, že se setkáváme.”

“I mne. Ale muselo to tak být.”

“Neberte si to prosím osobně.”

“Jen děláme svoji práci. A děláme ji lépe, než bychom měli.”

Neznámý hlas dostal tělo. Vysoký muž vyšel na světlo. Zastavil se pár stop před námi. Nasadil si černé kožené rukavice a z pod kabátu vytáhl pistoli s tlumičem.

Pán u zábradlí stále hleděl na hladinu. Narovnal se, věnoval mi krátký pohled, pak znovu hleděl před sebe. Nadechl se a pomalu zavřel oči.

Byla hluboká noc. Ticho narušilo slabé kovové cinknutí, a chvilku poté silné šplouchnutí do vody. Zase bylo ticho. Ani nevzlétli ptáci, kteří se na hladině nechali unášet proudem a spali.

Nahnul jsem se přes zábradlí. Hladina byla neklidná, ani jsem nepoznal, že tam někdo jen před malým okamžikem spadnul.

“Vita est aeterna, Deus mihi ignoscet.” promluvil střelec, když schoval pistoli. Pravou rukou nakreslil  před sebou znamení kříže a vydal se zpět do tmy. “Doufám, že se s vámi nesetkám za podobných okolností, pane. Pěkný večer.”

Ještě chvíli jsem tam stál. Stál jsem tam a díval se do vody. Ani jsem si neuvědomil, že už jsem několik minut  úplně sám. Obloha byla čistá, bez mraků. Hvězdy se třpytily na vodní hladině a měsíc zářil jako pochodeň.
Vydal jsem se domů. Byl jsem unavený a...  k smrti vyděšený.

oOo

Jen jsme nehnutě seděli na pohovce. Venku byla stále tma a ticho. Hodiny dvakrát uhodily, aby ohlásily příchod další z čtyřiadvaceti částí dne. Podívala se na mě, podíval jsem se na ní. Myslím, že teď už to stejně nevyřešíme. Silně jsem ji objal a společně jsme si šli lehnout.

"Pěkný večer." řekl jsem potichu a zhasnul světlo.