Polní cestou mířila do vesnice vojenská jednotka. Muži byli vyčerpaní, mnoho z nich bylo zraněno a kráčeli z posledních sil domů. Brnění je stahovalo k zemi do bahna, které bylo všude okolo. Počasí bylo nepříznivé, foukal podzimní vítr a jemně mrholilo.

Podzimní déšť nebyl studený. Naopak se zdál být příjemnější než bahno pod nohami. Všem to ale bylo jedno. Znaveni únavou pochodovali vpřed, zbývala jim asi hodina cesty.

Na konci vojenského zástupu pochodovalo několik zajatých chlapců. Ruce měli přivázané k lodnímu lanu a pochodovali jeden za druhým se sklopenými hlavami.

Úplně na konci jeli na koních generál a pár jeho bližších poddaných. I na nich byla vidět značná únava a vyčerpání. Bitva, ve které svou armádu dovedli k dalšímu vítězství, trvala skoro dva týdny. Generál ale věděl, že i když bitvu vyhrál, čekají je těžké časy, protože ztratili mnoho vojáků a nepřátel každým dnem neúprosně přibývá.

Před vesnicí stálo několik lidí chráněných strážemi a trpělivě a s úsměvem sledovali vojáky. Ti zastavili a rozestoupili se do stran, aby generál mohl projet až dopředu. Sesednul z koně a zabořil se do bahna. Z šedivého vaku za sedlem vytáhl přilbu. Byla trochu potlučená a špinavá, ale i skrz bahno z ní zářila zlatá koruna, která ji zdobila po obvodu. Nahoře měla trochu rozčepýřený modrý chocholec. Uchopil ji do obou rukou a kleknul si.

Bylo ticho. Z tmavě šedivé oblohy stále padaly malé kapky vody a sem tam zafoukal vítr. Před generála předstoupil starší muž. Vzal si přilbu a druhou rukou ho poplácal po rameni.

"Vítejte doma." přivítal ho vůdce vesnice.

Vojáci postupně začali odcházet do vesnice, kde je všichni vítali a pomáhali jim sundat brnění. Generál zůstal, aby se mohl pochlubit také otroky, které po bitvě zajali.

Starší muž stál v čele a s rukama spletenýma za zády si je prohlížel jednoho po druhém. I ostatní je sledovali v očekávání, že snad spatří něco, co by je zaujalo. Co by ale mohlo být zajímavé na špinavých vychrtlých tvorech, kteří ledva stojí na nohou a žijí snad proto, že smrť má ještě plné ruce s padlými vojáky. Stáli se svěšenými hlavami a nehnutě čekali, co se bude dít. Voda jim stékala z vlasů za krk a lechtala je na zádech. Jejich šaty je stahovaly k zemi, jak byly prosáklé skrz na skrz.

Z pozorujícího hloučku vyběhla malá dívenka a zastavila se u jednoho z chlapců, který mohl být podobně starý, jako ona. Okolo krku se mu pohupoval velmi malý přívěsek na jemném stříbrném řetízku, který ji natolik zaujal, že si ho chtěla prohlédnout zblízka.

"Jak se jmenuješ?" zeptala se ho, ale on nereagoval. Stál se svěšenou hlavou a třásl se hladem. Dívka se dotkla jeho brady a zlehka ji zatlačila vzhůru, aby mu viděla do tváře.

Chlapec bez nijakého odporu pozvedl s pomocí jejího doteku hlavu. Pod krátkými tmavými vlasy dívenka spatřila ušpiněný obličej. Byl pobledlý zimou. Rty se mu chvěly a oči měl zavřené. Z nosu mu vytékal malý proužek krve.

"Jak se jmenuješ?" zeptala se znovu, trochu arogantněji, a pustila ho. Chlapec s sebou škubl, jak mu spadla hlava, a v tom šoku otevřel oči. Díval se přímo před sebe i když jen na krátko. Dívka strnula úžasem. Chlapcovi oči byly upřené přímo na ní a probodávali ji pohledem jak dva modré neonové meče. Svítily jasně, jako hvězdy na noční obloze, a přitom byly sytě modré, jako nejčistší oceán. Chlapec s velkými obtížemi vydechl, pomalu zavřel oči a svalil se k zemi.

V nejbližších dnech se mírně zlepšilo počasí i navzdory chladnějším ránům. Přestalo pršet a chvílemi skrz mraky svítilo slunce. Blížila se zima.

 Za poslední rok se vesnice rozrostla o mnoho domů, takže bylo potřeba zvýšit její obranu postavením palisády. Do výstavby se zapojilo krom otroků, stavařů a vojáků i několik významných obyvatel včetně vůdce samotného. Ulrich se, stejně jako jeho předchůdci, věnoval každodenním záležitostem a pomáhal, kde bylo třeba. Pracovalo se od rána do tmy, někdy i déle. Kopalo se po celém obvodu vesnice a z lesa se vozilo dřevo a kamení. Bylo potřeba dokončit stavební práce, než napadne první sníh.

 Zima je však zastihla příliš brzy, palisáda na jižní části ještě nebyla dostavěna, ale jak napadl sníh, museli dokončení stavby odložit na jaro. Teplota stále klesala. Dřeva bylo málo a velmi rychle docházelo, proto vůdce Ulrich nařídil speciální soužití a celá vesnice se tak přestěhovala jen do několika málo domů. Lidé si z velkých látkových dek vytvořili zástěny a z jednoho obývacího pokoje tak vznikli třeba čtyři ložnice. Topilo se pouze v obývacím pokoji, který byl obvykle uprostřed domu a teplo se tak dobře šířilo do vedlejších místností a vyšších pater. Nebyla to první zima, kterou takto museli přečkat, takže už si nikdo ani nestěžoval.

Přišlo jaro. Velmi brzy dokončili stavbu palisády a později, když přišla jarní rovnodennost, se vojáci vydali na další tažení. Okolo vesnice se stavěly nové domy, zasadil se nový les a trénovali se další vojáci. Uběhlo několik let a vesnice se hojně rozrostla, jak do velikosti, tak do počtu i bohatství.

Roky ubíhaly a s každým dalším létem se vojáci vydávali do vzdálenějších krajin. Ke konci léta, mohlo být kolem půlnoci, vzplanul jeden z okrajových domů vesnice v záři jasně rudých plamenů. Všimnul si toho jeden z hlídkujících vojáků u brány a okamžitě vyrazil do kasáren přivolat ostatní, kteří přes léto zůstávali doma, aby dům uhasili. Požár se rychle rozrůstal, a i když jich bylo mnoho, hasili až do rána.

Ulicemi se plížily temné stíny. Několik postav v tmavých pláštích nepozorovaně pobíhalo ulicemi vesnice od domu k domu. Ve stínu jednoho z domů u náměstí stál zamaskovaný muž, držel v ruce jakýsi pomačkaný cár papíru a volnou rukou posílal ostatním signály, do kterých domů mají jít a které mají nechat být. Když skončil, schoval papír do kapsy a sám se vydal do jednoho z domů.

Uvnitř bylo ticha a tma. Muž prošel okolo kuchyně a vyšel po schodech do horního patra, kde potichu nahlédl postupně do každé místnosti, dokud nenašel ložnici. Vstoupil dovnitř. V místnosti spala žena a vedle postele se lehce pohupovala kolébka s malým dítětem. Muž pomalu došel k dětské postýlce a stáhnul si šátek, který mu zakrýval tvář, aby si mohl dítě prohlédnout.

Malý chlapeček ležel nehnutě na zádech a spokojeně dřímal. Muž jej opatrně vybral z kolébky a náhle si uvědomil to absurdní ticho, které nastalo. Pomalu vrátil dítě do kolébky a otočil se k posteli, kde spala jeho matka. Ta už ale seděla na posteli a s vyvalenýma očima nechápavě sledovala, co se děje.

Muž hbitě přiskočil k posteli a než se nadála, držel jí u krku dýku. Na chvíli jako by se zastavil čas. Stáli naproti sobě, ona seděla, a dívali se na sebe. Dívka byla velmi vyděšená a překvapená zároveň.

„Ty oči…“ řekla tiše.

Muž si přiložil ukazováček na ústa, aby zdůraznil, že je nežádoucí křičet, ba dokonce mluvit a lehce přitlačil nůž na hrdlo, aby si znovu lehla. Dívka nekladla žádný odpor. Přikryl ji a otočil jí hlavu na druhou stranu. Pomalu ukročil vzad, zvedl z kolébky chlapce a vydal se ke dveřím.

„Ty oči,“ zopakovala, když otvíral dveře, „má po vás.“

Muž za sebou neslyšně zavřel dveře a dívka propukla v pláč.