Zavřela jsem dveře od pokoje, kopla jsem batoh pod stůl a usadila se k počítači. Zuřila jsem. Vše se stalo tak rychle. Byla jsem mimo. Ještě stále jsem si pořádně neuvědomila, co se stalo. Vše kolem mě jako by se mi vysmívalo. Máma zaklepala na dveře.

"Běž pryč!" vykřikla jsem. Neměla jsem náladu bavit se s nikým. Přejela jsem si rukou po paži nahoru a zabořila jsem prsty hluboko do vlasů. Vztek se pomalu měnil v bolest. Cítila jsem, jak mi pomalu protéká celým tělem až do očí, kde se měnila v slzy, které stékaly po tváři a padali na klávesnici.

Mobil zavibroval. Přišla mi zpráva. Vytáhla jsem tu krabičku z kapsy abych se podívala, kdo píše. Byla jsem naivní. Jistě, že on. Oči se mi znovu zalily vztekem, pevně jsem chytila telefon a plnou silou jsem ho odhodila na druhou stranu pokoje.

Mobil narazil do krabice ve skříni, ta s kovovou ránou spadla na zem a vysypala se.

Ta rána mě vylekala. Postavila jsem se a šla jsem zkontrolovat co to spadlo. Do téhle krabice jsem se vlastně nikdy nedívala. Skrz slzy jsem skoro neviděla, chvíli mi trvalo najít v tom binci telefon, o to víc ve mně rostla touha zjistit, co bylo v té krabici. Natáhla jsem se na stůl pro kapesníky a otřela si obličej.

Na zemi ležela hromádka šrotu. Nadzvedla jsem krabici, z které kromě pár dalších dílů vypadla i malá knížka vázaná v kůži. Stránky byly zažloutlé a zvlněné. Na každé stránce byly ručně kreslené náčrty s krátkými popisky. Netrvalo mi dlouho uvědomit si, že je to návod. Nikde ale nebyla zmínka o tom, co to je. Přeskládala jsem si dílky do několika skupin a začala jsem je podle knížky skládat.

Za tři dny bylo hotovo. Stála přede mnou plechová postavička z tmavé, šedomodré oceli, vysoká asi jako stolní lampička a jakoby se zájmem mě pozorovala skrz dvě malé kamery. Postavička připomínala svým vzhledem malého človíčka s robustní postavou. Tenké plíšky zakrývaly kostru, kabely a řídící desku. Na hrudníku byl malý digitální displej a vzadu na zátylku malé tlačítko. Ještě chvíli jsem si stroj podezřívavě prohlížela, potom jsem s krátkým zaváháním stiskla tlačítko a čekala, co se stane.

Na chvíli jsem si myslela, že se nestalo nic. Robot se nepohnul, k mému očekávání se neozvalo ani žádné skřípání kovu. Odložila jsem knížku zklamaně na stůl a šla jsem si lehnout.

Co jsem já hloupá čekala od stavebnice pro děti, pomyslela jsem si.

Ze spánku mě vytrhl hluk. Otevřela jsem oči a malátně jsem si je promnula. Byla už tma. Natáhla jsem ruku ke zdi a nahmatala vypínač, abych mohla rozsvítit. Po místnosti se rozlilo slabé světlo a postupně nabralo síly, jak se plyn v zářivce ohříval. Ozvala se další rána. Trhla jsem hlavou směrem odkud to přišlo.

Na zemi bylo několikych knížek sprostě naházených přes sebe krčejíc si listy. Encyklopedie světa, Čapek, Orwell, Asimov. Zvedla jsem hlavu. Nahoře na poličce sedělo to plechové stvoření. Právě otevřelo další knížku a co 3 sekundy otočilo stránku. K ničemu jsem se nezmohla, jen jsem seděla na posteli a zírala na plecháče, jak listuje knížkou. Po chvíli robot zavřel knížku, do hromádky na zemi přistál Stephen King a na mě se upřely dvě malé kamery a trpělivě mě sledovaly.

"Co čteš?" vydala jsem ze sebe, nepřijímajíc ještě realitu za skutečnou, a znovu jsem si promnula oči.

"Všechno, co najdu." odpověděl robot až neuvěřitelně plynule. Jeho hlas byl vyšší a zněl trochu strojově, což bylo pravděpodobně způsobeno absencí hlasivek. Vzal do ruky další knížku.

"Jestli s ní hodíš..." řekla jsem už trochu sebevědoměji, když zaklapl knížku. Na chvilku se zarazil. Zastrčil knížku zpět do knihovny. Seskočil na podlahu a zarovnal do polic i ostatní knížky.

"Omlouvám se." dodal, když skončil. Vyšplhal se ke mně na postel, posadil se naproti mně a s klidem mě pozoroval. "Jak se jmenuješ?"

"Uhm," zamyslela jsem se. Jako bych si ani nemohla vzpomenout na svoje jméno! "Diana." odpověděla jsem po chvíli. Zahihňal, nebo mi to tak aspoň prišlo. "Jak mám říkat já tobě?"

"Nemám jméno." prohlásil. "Ale můžeš mi nějaké dát."

Přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem celkem dlouho. Ani nevím, proč mě to napadlo. "Budu ti říkat Richard." řekla jsem nakonec. Zahleděl se na mě, jako by čekal vysvětlení. "Je to jméno mého..." zarazila jsem se, "...mého..." nedokázala jsem to vyslovit. Znovu mne pohltil smutek. V očích mi vyhrkly slzy. Zbytek noci jsem probrečela, až do rána. Můj plechový společník seděl celou dobu trpělivě naproti mně. Občas, když jsem na chvíli přestala, prohodili jsme pár slov. Nad ránem jsem ho přejmenovala na Paxe.

Probudila jsem se až v poledne. Rodiče, jako každou sobotu, odjeli pryč, tak jsem mohla spát dlouho. V místnosti bylo chladno, takže se mi spalo dobře a skoro jsem zapomněla na včerejšek. Velmi rychle jsem se ale utvrdila v tom, že se to opravdu stalo – Pax stále seděl na posteli přede mnou. Opatrně jsem vyklouzla z postele a šla jsem si převléknout včerejší oblečení. Vzala jsem ze stolu klíče od bytu a vykradla se z pokoje. V kuchyni byla v lednici připravená snídaně a na stole ležel vzkaz od rodičů. Sedla jsem si ke stolu a začala jíst. Do kuchyně přišel Pax.

"Dobré ráno." řekla jsem a věnovala se dál svojí snídani.

"Co děláš?" zeptal se mě. Natáhl svoje kovové ruce a vyšplhal na stůl.

"Snídám." odpověděla jsem mu a sarkasticky dodala: "to se dělá, když máš hlad." Mlčel. "Zvláštní." Řekla jsem po chvíli.

"Co je zvláštní?" udivil se Pax.

"Čekala jsem, že se zeptáš, co je to hlad." řekla jsem legračně.

"Aha. Vím co je hlad. Zvláštní je, že snídáš v poledne." odpověděl mi a trochu mě zaskočil.

"Odkud to víš?" zajímalo mě. Jeho hlas byl svým způsobem příjemný, mluvil jako dítě, které poznává svět a přitom jeho inteligence přesahovala kapacity některých lidí.

"Využívám technologii neuronových sítí, abych získal informace, které potřebuji." odpověděl Pax a přisunul mi hrnek blíž, abych se napila.

"Proč čteš knížky, když už je dnes všechno na internetu?" vstala jsem od stolu a šla k dřezu umýt nádobí.

Pax seskočil na židli a vyšplhal se na kuchyňskou linku. ""V knížkách jsou vzpomínky a pocity, rozhodnutí, která odporují logice a přesto znamenala majoritní změny."

"Jaká je tvá oblíbená knížka?" zeptala jsem se ho po chvíli přemýšlení.

Pax, kdyby mohl, tvářil by se zaskočeně, ale i přes jeho pokerovou tvář bylo zřejmé, že přemýšlí, protože mu trvalo celkem dlouho, než odpověděl.

"Nemám oblíbenou knížku." řekl nakonec.

"Jakto, že ne?" Vyhrkla jsem. "Každý ji má!" Vzpomněla jsem si, jak večer prolistovával knihy jednu za druhou. "Čteš je vůbec, nebo jenom koukáš na obrázky?"

"Jistě, že je čtu." ujistil mě. "Ale nemám city. Proto nemůžu mít oblíbenou knížku."

"Tak proč je čteš?" nechápala jsem to.

??????
To dávalo smysl. Jistě, robot je stroj. Stroj není človek. Není človek, protože se neumí rozhodovat sám, neumí milovat, protože neumí mít k něčemu vztah. Nemá vztah k ničemu, neumí milovat ani nenávidět. Nic necítí, a proto se nemůže rozhodovat subjektivně. Bez citů je všechno jen matematická statistika, pravděpodobnost a efektivita. Stroj zvolí tu nejlepší možnost, protože tak je to matematicky správně. Na chvíli jsem se zamyslela, jeslti by pro mě nebylo lepší být jako on.

"Už jsi se ptala." Paxovi se zdálo, že to bude těžké vysvětlit, tak se posadil a chvíli přemýšlel.

"Vy lidé," pokračoval, "také hledáte odpovědi na otázky, děláte věci, které nedávají smysl, bojujete v situacích, které se nedají vyhrát. Také hledám odpovědi. Chtěl bych pochopit, například, co člověka vede k tomu dělat špatná rozhodnutí."

Usmála jsem se a zakroutila hlavou. "Ach jo. Vy roboti nakonec nejste tak chytří, jak se o vás říká."

K večeru mě znovu dohnaly vzpomínky na nedávný rozchod. Bylo mi smutno a udělalo se mi trochu zle. Rozhodla jsem se jít ven na procházku. Pax se tvářil, že chce jít taky. Prý že na mě bude dávat pozor. Vzala jsem ho s sebou. Vyšli jsme z domu, prošli pár uličkami na kraj města a vběhli na polní cestu vedoucí skrz malý les až k nábřeží. Byla už tma, ale ve městě svítily pouliční lampy a já jsem nechtěla nikoho potkat, ne jen proto, že povídat si na ulici s robotem je divné.


"Jaká je tvá oblíbená knížka?" zeptal se mě Pax najednou. Zastavili jsme a sedli si lavičku. Před námi bylo kovové zábradlí, za kterým se ozývaly vlny narážející do betonového břehu.

"Hm," zamyslela jsem se, "těžko říct."

Vstala jsem a došla k zábradlí. Opřela jsem se lokty a nahnula mírně přes okraj. Zavřela jsem oči a nadechla jsem se vlhkého vzduchu. V dálce zatroubil parník.

"Řekla, že by si se mnou zatančila, kdybych jí přinesl rudé růže." začala jsem recitovat, "Jenže v mé zahradě není ani jediná rudá růže."

Pax se doplazil za mnou. "Proč zrovna tahle?"

"Víš, o čem ten příběh je?" zeptala jsem se. Nebyla jsem ani moc překvapená, když mi shrnul příběh knížky – slovo od slova přeříkal zápis z mého čtenářského deníku. "Vyrostla jsem s tím příběhem. Je plno dalších knížek, které se mi líbí a jsou mé oblíbené, ale tahle byla se mnou už od začátku."

"Hm." Pax vytáhl malou knížku. Byla to ta malá kožená knížka se zažloutlými stránkami. Návod k jeho sestavení, který mi na pár dní zaměstnal mozek, takže jsem tolik netrpěla.

"Tohle je tedy moje oblíbená knížka."

Upřímně jsem se zasmála. Pohladila jsem ho po plechové hlavičce a zadívala se na hladinu řeky, ze které se odráželo světlo měsíčního svitu. V nouzi jsem našla přítele, byl to stroj. Nevím, kde se vzal, ani jak fungoval. Doufám, že jednou i on pochopí smysl přátelství, které mezi námi pomalu vzniká a najde si tu svoji, vlastní oblíbenou knížku, podle toho, jak to cítí on a ne já.

"Pojď Paxi," znovu jsem ho pohladila, "měli bychom se vrátit."