Kapitola 2. – Bunkr

Pro začátek mám tohle, doufám, že se to bude dát dočíst do konce, sám jsem to zkoušel a připouštím, že je to trochu zmatek.. Feedback potom poprosím ke mně na Facebook.
Uvítal bych nápady, jak líp představit některé postavy, chtěl bych v téhle části trochu víc vysvětlit "vztah" mezi Lynn a Rickem.
Děkuji, Chao <3

Někdo zaklepal na dveře a do místnosti vstoupila starší žena v bílé zástěře s vyděšeným výrazem ve tváři. Magda byla hlavní kuchařka a momentálně stála na pokraji zhroucení, protože všechna zvířata, co měli, zmizela.

„Jsou pryč!“ rozčilovala se a mávala rukama kolem sebe, zatím co pochodovala po místnosti tam a zpátky, „co mám teď jako vařit? Všichni tu umřeme!“

U stolu seděl muž, který by věkově klidně mohl být její syn a přehraboval se v papírech na stole, jako by si jí ani nevšiml. Nad ním stála další osoba zahalená v zaprášeném plášti, s dýchacím přístrojem na zádech a diskutovali spolu něco na těch papírech.

„Rayi!“ okřikla Magda sedícího muže, ten se postavil od stolu a chytil se rukou za obličej.

„A co s tím mám teď jako udělat?!“ křikl na ní trochu zoufale a snažil se přemýšlet. Chvilku jen netrpělivě přecházel po místnosti a klepal si prsty po čele.

„Pojď,“ prohlásil a vyvedl Magdu z kanceláře, „ukaž mi, co se stalo.“

Postava v plášti je následovala.

Na nádvoří už se utvořil shluk lidí a všichni rozrušeně sledovaly prázdné výběhy. V místech, kde ještě včera bylo na třicet zvířat, teď nebylo ani jedno. Žádné zvíře, žádná krev, žádné stopy. Ray otevřel branku a vešel dovnitř. Chvíli tam stál, vyšel ven, obešel nádvoří. Záhony s rostlinami někdo pečlivě vyplenil. Ray v duchu nadával a měl chuť křičet. To muselo zabrat hodně času, to si nikdo nic nevšiml? Kam kurva zmizne třicet zvířat velkejch jak stodola? Krátce navštívil i místnost s inkubátory a umělými pěstírnami. Ty ale byly v tuhle dobu vypnuté a uvnitř prázdné.

„Kde je Collins? Sežeňte mi Collinse!“ zařval přes celé náměstí a vrátil se zpátky do kanceláře.

Do kanceláře vstoupila postava v plášti.

„Ahoj Lynn,“ Ray se posadil do křesla a povzdychnul si, „tušíš, kdo to mohl být?“

Podívala se na něj a zakroutila hlavou. „Já jsem pořád venku. Nemám tušení, co se děje uvnitř. To je tvoje práce.“

Táborem se nesla pochmurná nálada. Lidé byli naštvaní, protože jim někdo ukradl večeři, a jestli se nenajde, bude to docela problém.

Lynn se zavřela do svého pokoje, posadila se na postel a otevřela svůj deník, aby si do mapy zakreslila nová místa z dnešního průzkumu.

Blížil se čas večeře a do jejího pokoje přišel Rick. Otevřel dveře a nahnul se dovnitř. Lynn ležela na posteli.

„Vypadni,“ ucedila se značným náznakem nenávisti a pohrdání.

         „Poslal mě Ray. Mám s tebou jít na obhlídku tábora. Venku něco je,“ odpověděl jí, sám se pozval dál a přehraboval se jí ve věcech na stole.

         „Ze všech lidí v tomhle zasraným místě poslal právě tebe?“ zeptala se naštvaně a začala si obouvat svoje vysoké, zablácené boty.

         „Lidi se tě tu bojí,“ řekl suše a prohlížel si hromadu rozházených papírů, „čím to asi bude?“

         Přehodila přes sebe svůj zaprášený plášť, na záda si nasadila bombu s kyslíkem, vzala si do ruky svoje kopí a vystřelila ven.

         „Počkej!“ zastavil ji Rick, „máme jít spolu.“

         U brány tábora stály stráže. Po celém areálu se neslo tíživé napětí. Něco tam venku všechny vyděsilo, dokonce i Lynn cítila, že to nebude jen jejich paranoia vůči všemu tam venku. Zrušená večeře a pochmurné počasí špatnou náladu akorát umocňovaly.

Lynn s Rickem prošli bránou a rychlejším poklusem se vydali k západní části, jako při každé obhlídce. Slunce už zapadalo, světla zbývalo tak na půl hodiny.

V ulicích města bylo ticho, které se snažili nenarušovat. Snížená viditelnost kvůli ubývajícímu světlu se stávala velkou nevýhodou. Pohybovali se opatrně, podél zdí. Domy působily zchátrale, bez známky používání po desítky let. V okenních výklencích už dávno nebyly okna, překvapivě v některých ještě zůstaly korozí prolezlé mříže.

Slunce zapadlo. Teplota velmi rychle klesla hluboko pod bod mrazu. Hustota kyslíku byla relativně vysoká, takže zatím nepotřebovali dýchací přístroje.

„Poslouchej!“ zašeptal Rick a chytil Lynn rukou za rameno, aby se zastavila. Kousek před nimi se ozývalo svižné dusání v hlíně. Něco utíkalo městem před nimi, ale ne dostatečně rychle, protože to doháněli. Rick vytáhl svoji dýku a rozběhl se vpřed, ale Lynn ho chytila a strhla zpátky.

„Poslouchej pozornějc.“

Okolo nich se ozývalo nepatrné, skoro neslyšné dupání ze všech směrů. Došlapy byly lehké, takže ať to bylo cokoli, nebylo to velké. Což paradoxně vypovídalo jen o tom, že zabít to může být ještě náročnější.

„Jsou to stroje?“ zeptal se Rick a přikrčený k zemi se pomalu pokračoval vpřed.

„Myslím, že ne,“ odpověděla mu Lynn a přiložila si prst k ústům, aby byl potichu. Pohybovali se teď pomalu, tak, aby pořád věděli, kde je ten druhý. Obloha byla zatažená, takže nebylo vidět ani na krok. Doslova.

Do uší se jim ozval pisklavý skřek, který se před nimi začal sborově ozývat. Lynn i Rick se okamžitě otočili a začali utíkat. Skřekot se začal ozývat i z dalších míst a dupání se ozývalo hlasitěji a hlasitěji.

„Pozor!“ zakřičel Rick. Lynn se otočila a zvedla kopí před obličej právě ve chvíli, kdy na ní ze tmy skočilo malé stvoření, proletělo čepelí jako by tam nebyla a dopadlo rozpůlené na zem. Lynn se dala znovu do běhu.

„Neutečeme jim,“ rezignovala a zastavila se. Otřela si tvář od krve, kterou měla rozmáznutou po celém obličeji: „Aspoň budeme mít co jíst.“

„Jsi blázen, víš,“ řekl a vytáhnul z kapsy několik chemických světel, které rozházel po okolí, aby aspoň trochu viděli.

Ze tmy vyskočilo několik malých příšer, trochu menších než domácí kočka. Jejich těla byla pokryta hrubou šupinovitou kůží s tmavě černým zbarvením. Oči měly malé, nevýrazné, zato tlamu širokou, plnou špičatých zubů. Měly dvě svalnaté nohy a dvě delší končetiny s kostěnými lokty a dlouhými ostrými drápy.

Lynn se zakymácela a s výkřikem padla do kolen. Bokem jí projelo několik drápů a otevřely jí břicho. Krev se jí vsakovala do oblečení, to ale nedokázalo vsáknout takové množství a začala kapat na zem. Neměla ani čas zareagovat, když jí další příšera rozdrásala záda. Lynn s velkou námahou zvedla kopí, aby zablokovala další ránu. S hlasitým výkřikem nakopla příšeru, ta dopadla na zem a než se zorientovala, projelo jí mezi žebry kopí. Lynn ještě dokázala zabít další dvě, než upadla do bezvědomí.

Do obličeje ji tlačil studený kámen. Lynn zakašlala a pokusila se zvednout. Zády jí projela ostrá bolest. Zatnula zuby, prohla se v zádech a vzepřela se na rukách. Po krátké chvíli snažení se jí povedlo posadit a rozhlédnout okolo.

Byla uvnitř nějaké místnosti, která ale určitě nebyla nikde v táboře. Zdi byly dobře utěsněné, ale ne tak, jako u nich, hlína na zemi byla udusaná a neprášila. Lynn neměla tušení, kde je. Věděla, kde není.

„Myslíš, že nám Bůh dává druhou šanci?“ zaslechla za sebou Rickovu nesmyslnou poznámku a trochu se jí ulevilo. Rick se právě vrátil z venku, zatáhnul za sebou igelitovou plachtu nataženou přes dveřní rám a posadil se.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“ zeptala se ho Lynn a osahávala si záda a bok. Tiše obdivovala Rickovu pohotovou práci s obvázáním jejích ran. I když bolest byla skoro nesnesitelná, její šílený manévr k postavení se jí nespustil další krvácení, což je esenciální, pokud se mají vrátit zpátky do tábora.

„Jenom asi celou noc. A klidně si ještě odpočiň, venku je bouře.“

Za oknem foukal silný vítr a přenášel tuny písku a hlíny skrz celé město. Být venku během bouře znamenalo smrt. Rychlost větru dosahovala i dvě stě kilometrů za hodinu a člověk neměl šanci se udržet. Stávalo se to celkem často. V táboře už měli naštěstí nastudovaných několik příznaků a dokázali příchod bouře rozpoznat až několik hodin předem, takže ztráty na životech v bouři dokázali efektivně stáhnout na nulu.

„Skoro se mi nechce věřit, že tohle je tvoje práce,“ pronesla sarkasticky Lynn, když si prohlížela, jak precizně zaplnil díry ve stěnách.

„Víš,“ nadechl se, „ona to totiž není moje práce. Už jsem to tu takhle našel.“

„Někdo tu byl,“ Lynn začala chodit po místnosti a hledala cokoliv, co by jí prozradilo, kdo a před jak dlouhou dobou tu byl.

„Co čekáš, že najdeš,“ provokoval ji Rick, „ať tu byl kdokoliv, už se nevrátí. Nic tu nenajdeš“

„Jak to víš?“ divila se Lynn a hrabala se rukama v hlíně. Pod udusanou hlínou našla popel a zbytky ohořelého dřeva. Snažila se postupně odkrýt celé ohniště.

„Protože venku je bouřka a on tu není,“ přistoupil blíž a kleknul si, „navíc je tu málo popela, ten oheň hořel jen chvíli. Támhle si postavil postel a ty stěny zalepil opravdu pečlivě. Ani ty si s tím nedáváš tolik práce, a to jsi jeden z nejpreciznějších lidí, co znám. Jediný, co nevím je, proč odešel.“ Rick si sednul ke stěně a

Bouřka se po několika hodinách přehnala a mohli se vydat zpět do tábora. Vyšli ven a Lynn pomohla Rickovi vyhrabat zpod vrstvy naneseného písku mrtvoly příšer, které tam v noci nanosil.

Dorazili k bráně do tábora. Skrz pancéřované dveře otevřené dokořán viděli stráže, jak se válí na zemi v kalužích krve. Lynn k nim bez přemýšlení doběhla a snažila se nahmatat puls.

Byli mrtví. Krev na zemi i tělo už byly studené. Bylo chladno, takže podle teploty nemohla efektivně zjistit, jak dlouho už tu leželi. Pokračovali dál do komplexu. Napříč areálem se válela těla mrtvých lidí. Lidí, které znali. Lidí, kteří byli jejich přátelé. Nebylo jich ale mnoho.

„Co se tu proboha stalo?“ nechápal Rick a se zděšeným výrazem ve tváři následoval Lynn, která se snažila najít Raye. Prošli postupně celý tábor počínaje Rayovou kanceláří. Nikde ale nebyl.

Ulevilo se jim. Kromě Raye chybělo plno dalších lidí, to jim dodávalo naději, že jsou pořád ještě naživu. Z tábora vedlo několik únikových cest. Lynn to dobře věděla, protože byla při jejich vzniku. Bylo pravděpodobné, že se někde ukryli, nebo utekli. Lynn se vydala zpátky do Rayovy kanceláře kde chtěla hledat vzkaz, nebo cokoliv, co by jí prozradilo, kam šli.

Cestou přes nádvoří zaslechla rachot z jedné z místností, kterou ani nekontrolovali, protože ji nikdy ani nevyklidili. Lynn mávla na Ricka a společně se připlížili ke dveřím, aby nahlédli dovnitř.

Na podlaze seděl zády k nim malý blonďatý chlapec v plášti a rozebíral tam samočinný stroj. Okolo něj se válelo několik dalších bojových robotů vyřazených z funkce, které tam měl připravené ve frontě.

Potichu přistoupili skoro až k němu, chlapec jakoby je ani neslyšel odšroubovával komponenty ze základní desky a zapisoval si poznámky do bloku. Dívali se na něj, pak na sebe, shodli se, že ho nikdy předtím neviděli. Nedávalo to smysl, nemohli ho přehlédnout. Zas tak moc jich tu nežilo.

Lynn na krku pocítila jemné brnění a chlad oceli. Zachvěla se a ztuhla. Rick si toho nepatrného záchvěvu všimnul a otočil se.

Za nimi stála ještě menší dívka a držela v ruce dlouhý meč přitisknutý ke krku Lynn. Rána v břiše se znovu rozbolela a Lynn zasupěla. Dívenka jí mávla mečem, aby se otočila. Rick se snažil zachovat klid. Před nimi stálo sotva dvanáctileté dítě s mečem, který by on sám možná ani neuzvedl a ovládala ho jednou rukou jako Lynn svoje kopí dvěma.

„Panebože!“ vykřikla dívka, spustila čepel k zemi a Lynn spadla bolestí do kolen, „to není možný! Podívej se!“

Chlapec se otočil a naklonil se, aby jí viděl do tváře.

„Vypadá jako Lucy,“ oči se jí rozzářily, jen na chvilku. Ta euforie rychle vyprchala a dívka už se jen smutně dívala na ženu před sebou.

„To nemůže být ona, podívej, jak je stará,“ odpověděl jí chlapec a ponořil se zpátky do stroje.

Lynn se skoro svíjela v bolesti. Rick ji podepřel, aby nespadla, kdyby náhodou znovu omdlela. Dívenka něco vytáhla z kapsy, chvíli to žnula mezi prsty, a potom to strčila Lynn do pusy. Rick se jí snažil zastavit, ale ve zlomku sekundy měl u krku meč, a tak to vzdal a nechal ji. Chvíli na to Lynn usnula.